Včela (Apis) je rod blanokřídlého hmyzu, který zahrnuje čtyři významné opylovače kvetoucích rostlin, včetně nejpěstovanějšího medonosného sociálního hmyzu, včely medonosné.

Včela medonosná původně žila jen v Evropě, Asii a v Africe. Do Ameriky, Austrálie a na Nový Zéland byla přivezena až někdy v 17. století. Svá hnízda staví na chráněných místech přičemž jsou jednotlivé [plásty] umístěny vedle sebe. Má nejvyšší hospodářské využití.

Včela indická ( Apis indica F.) žije v Indii, Číně, Japonsku a přilehlých oblastech Sibiře. V poslední době se dostává do popředí zájmu vědců, neboť je původním nositelem roztoče Varroa destructor. Na rozdíl od domestikovaných včel dovede s roztočem přežívat a od něj se i očistit.

Včela květná ( Apis florea F.) žije pouze ve volné přírodě v Asii.

Včela zlatá (Apis dorsata F.) žije v horských oblastech Indie. Včela Apis laboriosa byla objevena teprve nedávno, a to v Nepálu.

Kromě včel rodu Apis se do čeledi včelovití řadí tisíce druhů sociálního i samotářského hmyzu. Přestože včela jako taková je symbol sociálního způsobu života, druhově nejbohatší skupinu včel představují právě samotářské včely, jen v ČR žije kolem 600 druhů.

Matka je v prvopočátku obyčejné oplozené vajíčko jako jakékoli jiné, z kterého se později líhnou dělnice. Avšak díky stravě, kterou matka od dělnic při svém vývoji dostává a také speciální buňce, ve které vyrůstá, dostanou její pohlavní orgány vše potřebné k tomu, aby se plně dovyvinuly. Tím pádem se stává včelou, která má umožněno pářit se s trubci a klást vajíčka. Té speciální stravě, kterou je včelí matka krmena, se říká „mateří kašička“ a té zvláštní buňce, ve které vyrůstá, zase „matečník“.

Matku od ostatních včel poznáte podle vzhledu. Její hlava a hruď jsou přibližně stejně veliké, zatímco zadeček je o značný kus protáhlý a na svém konci „zašpičatělý“. To je právě proto, že v něm jsou tisíce tzv. semen (samčích a samičích spermií), které v průběhu svého života matka podle svého uvážení spojuje či nespojuje. Oplozené či neoplozené vajíčko matka umísťuje do buněk v plástvích, kde se později dokonalým vývojem „vajíčko – larva – kukla – dospělý jedinec“ vyvine nová včela. Jestliže matka užije pouze svou spermii, vznikne tzv. neoplozené vajíčko, z kterého se později vyvine včelí chlapeček - trubec. Jestliže užije svou spermii oplozenou spermií samčí, vznikne včelí holčička – dělnice a nebo nová matka.

Posláním matky ve včelstvu je zajistit reprodukci včelstva a tím jeho zachování. Ještě se zde však dočtete, že má pro včely i funkci psychologickou. Její vývoj od vajíčka do dospělosti trvá 16 dní. Její život potom trvá něco mezi 2-3 lety. Dožívá se tedy ze včel nejdelšího věku.

Trubec je včelí sameček, který vzniká tzv. partenogeneticky (samobřezostí), což znamená, že k jeho vylíhnutí není potřeba oplození spermií jednoho pohlaví spermiemi pohlaví druhého. Proto neoplozené matky nedokáží klást jiné včelí jedince než trubce. Vyskytuje se sice anomálie, kdy se i z neoplozeného vajíčka může vylíhnout samička, avšak tento stav není doposud řádně prozkoumán a tak vám o něm nemůžeme ani více povědět. Včely i pro vědce jsou v tomto i dalších směrech mnohokrát záhadné.

Trubec je nejširší ze všech včel, dlouhý je pak přibližně stejně jako matka. Na rozdíl od matky a dělnic však nemá tak krásně ladné tvary, jemné křivky. Přechody mezi hrudí a zadečkem jsou ostré, prostě vypadá jako válec.

Posláním trubce je oplozovat matky. Včely jich také využívají k udržování optimální teploty v úle, potřebné pro dobrý vývin potomstva. Vývoj trubce od vajíčka v dospělého jedince trvá 24 dní a maximálně po 14 dnech života je schopen plnit své „rodičovské povinnosti“. Za nimi odlétá na tzv. „trubčí shromaždiště“, kam se dostavují matky a trubci z celého okolí a kde dochází k „včelím zásnubám“. Jsou to zásnuby jistě krásné, avšak na lidské poměry velmi neobvyklé. No vezměte: Včelí matka se spáří na trubčím shromaždišti hned s několika trubci (až s osmi) najednou. Každý sameček–trubec po spáření padá k zemi - umírá, matka se vrací zpět do svého úlu a již nikdy trubčí shromaždiště nevyhledává.

Včelstvo je společenství včel o jedné včele-matce, několika tisících včel–dělnic a v určitém období i o několika stech včel–trubců. Později se dozvíte, že v případě včel-matek a včel–dělnic se jedná o včelí samičky (ála holky) a v případě včel–trubců o včelí samečky (ála kluky). V letních měsících byste jich v úlu, kde žijí, napočítali až sto tisíc. V zimních měsících zase něco mezi 20-ti až 50-ti tisíci. Počet včel je pro včelaře rozhodující při posuzování, zda-li mají včelstva silná či slabá. Samozřejmě, že včeličky nepočítají. Ze zkušenosti jim stačí pouhý zběžný pohled, aby si tipli kolik jich asi je. Profesionálové pak používají tzv. úlové váhy, které mohou tuto informaci dovést do velké přesnosti. Známe jednoho včelaře, který dokonce došel tak daleko, že úlovou váhu propojil s počítačem a sleduje tak nejen změny síly včelstva, ale i změny jeho snůšky, kterou my včelaři rozumíme přísun medných a pylový zásob včelami do úlu.

 Letní včely žijí většinou 3 - 5 týdnů. Bez stálé produkce plodu by včelstvo v létě rychle vymřelo. Zimní včely žijí však 6 měsíců i déle. Předpoklady pro dobré vyzimování vznikají mezi červencem a srpnem, kdy nastává plodování k výměně generací krátkověkých včel. Přirozený sestup plodování v 7. a 8. měsíci tuto proměnu umožňuje. Málo plodu k síle včelstev znamená dlouhověké včely. Tak jednoduché to však není. Jisté je však, že tuto proměnu ovlivňují mimo počasí zejména genetické vlivy a žádné podněcování ji nemůže změnit. Síla včelstva se tvoří v dubnu až červnu, v srpnu a září nám vše již uteklo, zbývá jenom spojování.

 Maximální velikost plodového hnízda resp. plodového tělesa (množství zakladených buněk) záleží na výkonnosti kladení matky v měsících květnu až červenci. Ojediněle mohou kraňské matky, za dobrých podmínek, dle výzkumů dosáhnout výkonů až 3.000 vajíček za den. To je za 21 dní 63.000 buněk, které jsou potřeba než se prvé zakladené buňky opět uvolní. Dle výpočtů je to u míry 39 x 24 cm - 11,4 plástů, 42 x 27,5 cm - 9,2 plástů, 42 x 17 cm - 15,4 plástů. Zbytek plochy v plodišti činí pak velké nebo malé zásoby, které včelař nevytáčí. Obvykle však matky kladou max. 2.000 vajíček za den.

Plodový rytmus - populační dynamika (t. j. období ve kterém včelstvo ploduje a jak moc ploduje) je výsledkem mnohostranných proměnných vztahů a tisíciletých, nasbíraných zkušeností k přežití včelstva. Proto jsou včelstva tak různých vlastností, aby v minulosti vždy některá přežila. Krmení včelstev musí být proto vždy ve shodě s přírodními požadavky včelstva a neřídí se dle očekávání : krmení = mnoho plodu = mnoho včel = mnoho medu. Tak primitivně včelstvo není koncipováno.

Spotřeba pylu, resp. bílkovin, je udávána jednotlivými autory velmi rozdílně. Tak např. Haydak uvádí pro potřebu výchovy 1 larvy 28 mg bílkoviny. Při průměrném obsahu bílkoviny v pylu 20%, odpovídá to 140 mg pylu. Wille v dvouletém pokusu s 59 včelstvy zjistil 180 mg na larvu. Zřejmě záleží na obsahu bílkoviny a procentuálním využití pylu. Z plodových křivek kontrolních včelstev zjistil Bretschko u nástavkových včelstev průměrnou roční výchovu asi 200.000 včel na včelstvo a rok. Roční spotřebu pylu u včelstva odhadl na 30 - 40 kg.

 Úspěch ve včelařství velmi závisí na stanovišti. Člověk při osvojování si chovu včel překládal včelstva z přírodních stanovišť, většinou lesů, do blízkosti svého bydliště. Dnes, kdy diskutujeme o nákladovosti, rozhoduje také zdroj snůšky a tedy množství získaného medu o jeho výrobní ceně a našem zisku. U výdělečného včelaře, na rozdíl od hobby včelaře, je tedy úvaha opačná. Včelstva umístit k nejlepším zdrojům snůšky. Včelař musí vlastní kalkulací a zkušeností rozhodnout zda kočovat nebo dojíždět k malým skupinám rozmístěných úlů ve snůškové krajině. Dolet ke snůšce by měl být max. 1 km, lépe méně. Přitom nesmíme zapomenout, že k rozvoji včelstva je zapotřebí také pyl. Proto včelař nejprve stanoviště zkouší než se rozhodne. Předpokladem je slunná, před větry chráněná jakož i klidná poloha, přírodní nabídka vody, možnost příjezdu dopravním prostředkem. Čím mnohostrannější je v doletu nabídka nektaru a pylu po celý rok o to lépe se budou včelstva rozvíjet.

Vidění včel je schopnost ne zcela probádaná, ale alespoň nějaké informace máme, byť exaktně dokázané. Včela má očí celkem pět. První dvě jsou tzv. složené oči a další tři očka jsou jednoduchá, vložená mezi ta složená. Všechna se samozřejmě nalézají na hlavě (zase tak nadpozemská ta naše včelka není).

Na rozdíl od trubce, který má složené oči hned na více než 70% hlavy (to asi aby dobře viděl samičku) má matka i dělnice složené oči pouze na bocích hlavy, ale i tak jsou veliké. Tyto oči jsou zaostřené na nekonečno a například složené oči trubců se skládají až z 9 tisíc oček. Ostatní tři jednoduchá očka jsou zaostřena pouze na krátkou vzdálenost. Místo řas mají včelky mezi očky složených očí jemňoulinké chloupky (mají vlastně chlupaté oči). Vidí přitom barevně jako člověk, avšak společnou mají pouze šíři spektra barevného vidění. U člověka je toto spektrum v oblasti dlouhých vln, kdežto u včel v oblasti vln krátkých, tzv. ultrafialových. Proto se také říká, že včely jsou tzv. fototaktické, tzn., že letí vždy za silnějším světlem.

Orientace včely je závislá na slunci. Za dlouhá staletí si proto vypracovala i svůj systém, který však bez slunce absolutně selhává. Jde o to, že včela dokáže registrovat úhel dopadu polarizovaných rovnoběžných paprsků na své složené oči. Chce-li tedy letět rovně, letí stále tak, aby na její složené oči dopadající paprsky byly pořád pod stejným úhlem.

Představte si, že včela dokonce dokáže odečítat časový posun. Má tzv. topografickou paměť. Prostě, když jí zavřete v jeden večer do tmavé bedny, dáte jí do sklepa a vypustíte ji třetí den ráno, sebere se, na vstupu svého "mikroprocesoru" (je to totiž pro nás včelaře dokonalý robot) si vloží čas, který strávila v bedně, na výstupu jí vypadne úhel pod jakým mají paprsky na její oko dopadat, vyletí do vzduchu, natočí se tak, aby sluneční paprsky dopadaly na její oči tak, jak dopadat mají a letí až narazí na svůj úl. A to doslova. Pokud totiž uhnete úlem jen o pět centimetrů vpravo, pak včelky budou místo do česna létat mimo právě o oněch pět centimetrů. Roboti naši.

Abyste nemuseli chodit pozorovat tento jev k úlům, stačí když zjistíte, že vám včelka vletěla do bytu. Uvidíte totiž, že létá jaksi zmateně. Můžete se dokonce domnívat, že na vás dělá nálety. Pravda však je, že vaše okenní skleněné tabule lámou paprsky dopadajícího světla a to ne pravidelně, nýbrž do miliónů různých směrů. Nám je to celkem "putna", ale včela v tom má pořádný zmatek. Je zděšená a srdíčko jí určitě bije jako o závod. Je to jako kdyby vám každou milisekundou nějaký hlas napovídal, že máte letět jinudy. Proto, prosíme Vás, pootevřte jí co nejvíce oken tak, aby na ní dopadalo co nejvíce „nepolámaných slunečních paprsků“ (samozřejmě může být klidně i šero, neboť pro včelu je to slunečních paprsků habaděj) a vypusťte ji ven. Odvděčí se vám třeba opylením květu třešně nebo jahody, což je přece dobrůtka.

Včelařské časné léto je obdobím rojení a prvních medobraní. Včely jsou v plné síle a mimo sběru pylu se ze všech sil věnují přinášení nektaru z právě kvetoucích rostlin. Ten květinám slouží v podstatě jako lákadlo pro opylovače všeho druhu, z nichž jsou včely těmi nejpočetnějšími, nejuniversálnějšími, nejpřizpůsobivějšími a tím pádem i nejužitečnějšími. Mezi jejich „kolegy“ a „kolegyně“ patří čmeláci, motýli, různé druhy blanokřídlého hmyzu, ale i kolibříci a další opylovači.

Na tomto místě je možná dobré připomenout, že opylování je ve své podstatě oplozování rostlin, nezbytné pro jejich rozmnožování a tudíž přežití. U hospodářských plodin či u ovocných stromů jsou produkty rozmnožování užitečné pro obživu člověka a zvířat (jako třeba jablka, hrušky, bobule, zrna atd.) a tak je opylování důležité i pro živočichy a člověka zejména. Dobrá produktivita a kvalita plodů je u většiny hmyzosnubných rostlin (rozumějte jimi ty, které se nedokáží opylit třeba větrem) závislá zejména na včelách, protože konstrukce jejich těla  je pro vniknutí do květu a jeho opylení jedinečná. Holt takový čmelák se všude nevejde (i když zase jeho sosák je superdlouhý – je to takový náš tlustý hmyzí kolibřík) a nebo je pro květ až příliš těžký.

Také technika včely při opylování je jedinečná. Například jeden druh včely (jde o druh včely samotářské s názvem čalounice mateřídoušková) je jedinečný pro dobré opylení vojtěšky. V Čechách převažující druh včely, apis mellifera carnika (včela medonosná, kraňská), dokáže vojtěšku (což je zemědělská plodina) opylit pouze z 1-2 %. Jde sice o silně nektarodárnou rostlinu, avšak naše kraňky s ní mají veliký problém. Systém blizny a pestíku této rostliny je totiž utvořen do takového „vystřelovacího“ mechanismu, který, jakmile se včela do květu snaží dostat, se uvolní a včela o něj dostane prudkou ránu do podbradku o síle 10 krát větší než je její váha. Čalounice mateřídoušková si však na tento systém vypracovala výbornou techniku, díky kterému se jí daří květ otevřít a vojtěšku opylit.

V období časného léta se včelaři snaží zejména včelám podávat neustále čistou vodu, kterou potřebují jak při zpracovávání pylu a  nektaru, tak i k vytváření optimálních klimatických podmínek uvnitř úlu. Dále také musí zabezpečit včelám dostatek prostoru pro jejich rozvoj, což činí zvětšováním úlu přidáváním tzv. nástavků, do kterých včely ukládají medné zásoby (medníky), ale i těch, v kterých se včely líhnou (plodiště). Tyto i další činnosti ve své podstatě, a ve správném načasování, vedou k omezení rojení, tedy dělení včelstev.

Načasování je přitom velice důležité, protože rozvoj včelstva je velice dynamický a v průběhu 14 dní může včelstvo zesílit natolik, že se prostě do úlu již nevejde. Matka pak omezí distribuci mateří látky, vznikne rojová nálada, dělnice připraví zvláštní buňky – matečníky (postýlky pro matky), stávající matka je zaklade a jakmile se první z nich narodí, stará matka s několika desítkami trubců a s několika tisíci včel-dělnic vylétne z úlu a usadí se na nějakém stromě, jak tomu většinou bývá.

Kuriozitami pak bývají roje usazené v komínech nebo na zemi v trávě či dokonce přímo v jiných, prázdných úlech. Pravidlem naopak bývá, že jakoby podle Murphyho zákonů se udělá v časném létě týden ošklivého počasí (kdy včelař nemůže do úlu vstoupit), v kterém dojde k přeplnění úlu a posléze při náznaku hezkého počasí k vyrojení. Nezazlívejte tedy včelařům, když vám na zahradu přiletí roj. Ba naopak je na to upozorněte a umožněte jim ke včelám přístup. Připraveni také buďte na to, že při sběru roje bude včelař nucen odstranit několik větviček s narašenými 3-4 jablky, ale díky včeličkám tam přece zůstanou desítky dalších.